O nás

Pojmenování serverů

 

Miranda, měsíc Uranu
miranda.dexus.net (89.250.246.100)
Miranda je služebně nejstarší webserver, jehož provoz je postupně tlumen.

Miranda - povrchMiranda byla pojmenována po dceři kouzelníka Prospera v Shakespearově hře Bouře. Ale její jméno je sladěno i s jejím zjevem, neboť zároveň znamená podivuhodný (lat. mirandus = podivuhodný, mirac(u)lum = zázrak).

Miranda není jeden z největších satelitů Uranu, ale Voyager 2 prolétal nejblíže právě kolem ní. Nebyl to měsíc, ke kterému se měl Voyager nejvíce přiblížit, kdyby pracovníci řídící let měli na výběr, ale žádný výběr nebyl. Voyager 2 musel proletět blízko planety, aby dostal potřebné zrychlení na cestu k Neptunu, a cesta vedla kolem Mirandy. Rozlišení, ve kterém byly fotografované větší satelity, bylo asi 2 až 3 kilometry na pixel, kdežto na Mirandě rozlišíme detaily o rozměrech i jen několik set metrů. Naštěstí se Miranda ukázala být nejpozoruhodnější ze všech satelitů.

Miranda je malý měsíc s průměrem 470 kilometrů. Její povrch je na rozdíl od čehokoliv jiného ve sluneční soustavě pokryt něčím, co je "splácané dohromady bez ladu a skladu". Miranda sestává z obrovských kaňonů a zlomů hlubokých i 20 kilometrů, stupňovitých teras a směsi starých a mladých povrchů. Mladší oblasti by mohly být vytvořeny nedokončenou vnitřní diferenciací měsíce, proces ve kterém lehčí materiál vystupuje v omezených oblastech na povrch. Vypadá, jako by byla v průběhu svého vytváření zhruba pětkrát rozdrcena. Po každém roztříštění by se dal měsíc zase dohromady ze svých pozůstatků, přičemž se pokaždé část povrchových materiálů dostala do jádra a část materiálů jádra zůstala na povrchu. Mirandino vzezření se můžeme pokusit vysvětlovat různými teoriemi, jeho skutečná historie však ale i nadále zůstává neznámá.

Vzhledem k Mirandině malé velikosti a nízké teplotě (-187 °C) byla na tomto měsíci nalezena překvapivá míra a různorodost tektonické aktivity. To vede k názoru, že dalším zdrojem tepla musí být slapové tření způsobované gravitací Uranu. Navíc některé vlivy musí způsobovat pohyb ledu a ledového materiálu při nízkých teplotách.

Fotografie

Barevný obraz Mirandy

Miranda - povrchTato barevná směsice Uranova satelitu Mirandy byla nafocena Voyagerem 2 24. ledna 1986 ze vzdálenosti 147 000 kilometrů. Mirandiny geologické oblasti jsou v tomto snímku na jižní polokouli, rozlišení je 2,7 kilometru / pixel. Střídání světlých a tmavých pruhů s křivočarými zlomy pokrývá polovinu obrazu. Snímek s vyšším rozlišením pořízený později ukazuje mnoho zlomových údolí a vyvýšenin běžících souběžně s těmito pruhy. Blízko terminátoru (rozhraní světla a stínu - vpravo) je další systém vyvýšenin a údolí sousedící s pruhovaným terénem. V této oblasti pokrývá povrch hodně dopadových kráterů. Největší z nich je asi 30 kilometrů široký, ale většina kráterů má průměr od 5 do 10 kilometrů. (NASA / JPL)

Miranda od pólu

Miranda - povrchToto je obraz Mirandy se středem na jejím jižním pólu. Oblast rovníku, která je přivrácená k Uranu, je v dolní části. Obraz byl počítačově sestaven ze snímků získaných 24. ledena 1986 Voyagerem 2. Miranda je nejbližší a nejmenší z pěti velkých Uranových měsíců, má jen 480 kilometrů v průměru. Tento obraz ukazuje měnící se geologické oblasti na Mirandě. Její povrch sestává z dvou hlavních velice odlišných druhů terénu. Jeden je starý, těžce kráterovitý, zvlněný terén s relativně jednotnou odrazivostí (albedem). Druhý je mladý, komplexní terén charakterizovaný soubory světlých a tmavých pruhů, zlomů a vyvýšenin. Dá se najít v oválných oblastech napravo, nalevo a ve výrazném véčku vpravo dole od středu snímku. (Díky Tayfunu Onerovi)

Prýmek

Miranda - povrchTento pohled na Mirandu ukazuje detaily jen 600 metrů široké. Byl získán Voyagerem 2 24. ledna 1986. Je to pohled zblízka na prýmek, výraznou oblast tvaru V, který zobrazuje rovněž světlé a tmavé rýhy i s jejich ostrými hranami v oblasti tmavého zbrázděného terénu vpravo nahoře. Oblast na snímku má po straně asi 150 kilometrů. (Nasa)

Mozaika z vysokého rozlišení

Miranda - povrchTato počítačem sestavená mozaika Mirandy zahrnuje mnoho snímků s vysokým rozlišením získaných Voyagerem 2 během jeho blízkého průletu kolem Uranova měsíce. Na Mirandě, asi 500 kilometrů v průměru, jsou vidět velice rozličné geologické oblasti. Filtrovaná mozaika je ze snímků získaných 24. ledna 1986, získaných ze vzdálenosti 30 až 40 kilometrů. Rozlišovací schopnosti snímků byly 560 až 740 metrů / pixel. Jsou to snímky s nejvyšší rozlišovací schopností, jaké Voyager kdy získal, a to ze všech těles, se kterými se na své cestě potkal. Vyvýšeniny a údolí jedné oblasti jsou oříznuty hranicí jiné oblasti, jsou vidět pravděpodobně společně zvrásněné hřbety a vyvýšeniny uspořádané, jak byly zdeformovány, v křivočarých vzorech. Některé části ukazují velké zlomy nebo útesy, mající na výšku od 0,5 do 5 kilometrů - to znamená vyšších než například stěny Velkého kaňonu (Grand canyonu) na Zemi. (NASA / JPL)

Podrobný snímek Velkého zlomu

Miranda - povrchTento snímek s vysokým rozlišením byl získán Voyagerem 2 24. ledna 1986, když byl 36 250 kilometrů od Mirandy. Na tomto obrázku Miranda zobrazuje dramaticky rozmanitý povrch. Dobře viditelné jsou v tomto rozlišení (660 metrů /pixel) četné vyvýšeniny a údolí - topografie, která byla pravděpodobně vytvořená tektonickou činností. Vyvýšeninami a údolími se táhne mnoho zlomů. Největší zlom, nebo můžeme říkat útes, je vidět vpravo dole od středu obrázku. Je pravděpodobně způsoben vzájemným třením jednotlivých litosférických ker nebo desek (následky čehož známe i ze Země jako půdní sesuvy). Pohyb dolů se spouštějícího bloku je vidět na ustupujících vyvýšeninách. Zlom je až 5 kilometrů vysoký a je vyšší než stěny Velkého kaňonu na Zemi. (NASA / JPL)

Zlomy, rýhy a krátery

Miranda - povrchTento obraz Mirandy z Voyagera 2 byl snímán 24. ledna l986, ze vzdálenosti asi 31 000 kilometrů, krátce před největším přiblížením sondy k měsíci. Vysoké rozlišení 600 metrů / pixel odhalí úžasnou rozmanitost zlomů, rýh a kráterů, také kvůli jejich různé odrazivosti (albedu). Tento pohled zahrnuje oblasti staršího, těžce kráterovitého terénu s širokou rozmanitostí forem. Rýhy a koryta dosahují hloubek několika kilometrů a vystavují materiály různého albeda. Velká rozmanitost směrů zlomů a různé hustoty dopadových kráterů na nich oznamují dlouhý, komplexní geologický vývoj tohoto měsíce. (NASA / JPL)

Charakteristika

Objevitel Gerard Kuiper
Rok objevu 1948
Hmotnost (kg) 6,33×1019
Hmotnost (Země = 1) 1,0592×10-5
Rovníkový poloměr (km) 235,8
Rovníkový poloměr (Země = 1) 3,6971×10-2
Střední hustota (kg/m3) 1150
Střední vzdálenost od Uranu (km) 129780
Rotační doba (dny) 1,413479
Oběžná doba (dny) 1,413479
Průměrná oběžná rychlost (km/s) 6,68
Výstřednost dráhy 0,0027
Sklon roviny oběhu (°) 4,22
Úniková rychlost na povrchu (km/s) 0,189
Vizuální geometrické albedo (odrazivost) 0,27
Magnituda (Vo) 16,3
Průměrná povrchová teplota (°C) -187

Poděkování za možnost čerpání informací patří celému týmu projektu Sluneční soustava serveru astro.pef.zcu.cz, s jehož svolením jsou tyto informace zde uveřejňovány.